•  

Jeden den na „mílích“

Michal Bulička | 9. července 2021
1003 přečtení | čtení na 7 minut
1000 miles je dnes už kultovní závod, který každoročně startuje na západě Čech nebo východu Slovenska. Ultravytrvalecký závod, který se dá projet na kole, koloběžce nebo přejít pěšky. Richard Štěpánek si tento závod ve všech třech podobách užil dosyta, přestože ho limituje zásadní hendikep…

Richard absolvoval míle 7x. Vždy dorazil do cíle. Dokázal to, i když má jen jednu ruku, o tu levou přišel při nehodě. Lehké to nebylo ani jednou, ale nakonec to vždycky dopadlo. A to se mu do cesty postavily složité překážky, třeba těžký pád na kole. Pokud někdy cítíte slabost a beznaděj nebo vám chybí kuráž, přečtěte si jeho knihu s příznačným názvem – „Vzdát můžeš zítra“.

Míle na tři způsoby

Tento závod, zvaný "míle", založil Honza Kopka, legendární cyklistický vytrvalec. Kola a koloběžky mají stejnou trasu, pěší musí projít 22 bodů na trase, které mohou pospojovat jakoukoli cestou. Richard má za sebou všechny tři disciplíny. Jak vnímá rozdíly? Kolo a koloběžka – člověk se soustředí na jízdu, zato chůze, ta je nejtěžší, zde není nic zadarmo, nesvezeš se ani metr. Ríša nám přiblíží některé zážitky z „mílí“ a popíše, jak vypadá typický den na dlouhém závodě.

Jak to prožíval Richard

Jednou jsem šel chodeckou trať co nejefektivnější trasou a podruhé jsem to vzal pěšky přesně po trase cyklistů, tedy 1660 km. Já to šel 33 dnů. Co na kole vidíš 20 minut, pěšky sleduješ třeba 2 hodiny. Proto je chůze psychicky nejnáročnější kategorie. Při pěším kopírování cyklotrasy jsem nastoupal 40 000 m. Kdybych šel kratší, co nejpřímější cestou, bylo by to 1100-1200 km a 20000 výškových metrů. Takže pořádný rozdíl. Navíc ty rozdílové kilometry vedly hlavně přes hory. Chůze po cyklotrase je pro mě královskou disciplínou.

Když jsem šel pěšky, prvních 800 km bylo nepřetržitě v mokrých botách. Pak 200 km v pohodě a dalších 400 v extrémních vedrech. Po asfaltkách na cyklotrase to bylo hodně náročné. K tomu pro zpestření tři brody. Třeba Laborec jsem brodil hodinu a po přebrodění se na mě slétli komáři.

Jaká je při pěší variantě nejdůležitější součást výbavy? Výbava se souhrou mnoha věcí, z nich bych vypíchl kvalitní nafukovací matraci. Po celodenní chůzi je potřebné dopřát tělu kvalitní odpočinek.

 

 

Jeden den na trase

Každý den na mílích je jiný, odhaduji, že tak třetina je skoro stejných. Ve zbytku se vždy objeví něco neobyčejného. Každý den má tři společné jmenovatele - vstaneš, pohybuješ se, jdeš spát. Jeden den na mílích je taková úsečka svobody, pokud si ji nezkazíš chytrým telefonem.

Vyrážím obvykle v 5 hodin ráno. Jednou až dvakrát denně si dám krátký, regenerační spánek. To má blahodárný vliv. Několikrát denně dopřeju nohám odpočinek - vyzuju boty a nechám je i nohy vyvětrat a poté ošetřím nohy  krémem. Ještě si hlídám, aby nevznikly opruzeniny. Důležitá zásada, ke které jsem došel po neblahých zkušenostech – nepřekračuju svoje možnosti. Nasadím rozumné tempo a snažím se ho udržet. Nepoužívám žádné pulsmetry, řídím se výhradně vlastním pocitem. Hlídám si i délku kroku, abych co nejméně přetěžoval klouby a šlachy. Vliv má měkkost došlapu. Prostě se snažím šetřit tělo, jak jen to jde.

 

 

Vyhlížím nocování

Na mílích vůbec neplánuji. Ani první etapy, i když dostanu trasu týden před startem závodu. Častou chybou bývá, že závodníci přepálí první dny. Z této přehnané zátěže se tělo těžko dostává a někdy bývá i důvodem k odstoupení.

Nezajímám se o předpověď počasí ani o členitost terénu. Tyto informace mohou být totiž demoralizující pro kohokoliv, protože každý má na věc jiný pohled. Prostě to neřeším a mířím vpřed. V rozumném tempu.

Plánovat nebo spíš přemýšlet o noclehu začínám až v podvečer. Záleží na podmínkách a okolnostech, da zamířit do civilizace nebo do lesa? Důležitou součástí je hygiena, ke které ti postačí řeka nebo rybník, v nejjednoduším případě vlhčené kapesníky. Někdy nepohrdnu ani penzionem, kde se dám kompletně do kupy. Ale o spaní na mílích až někdy příště, je to téma na samostatný článek.

Co jím a piju

Když to sečtu, denně jsem zhruba 2 hodinky bez pohybu. Rád si dopřeju kofolu nebo kafe, obvykle na benzínce. Alkohol nepiju vůbec. Nepříjemná je žízeň. Když nemám co pít, spoléhám na borůvky, maliny a vše, co obsahuje vodu. Jinak teplá voda je fakt hrozná…

Možnost doplnit tekutiny nikdy nevynechám, jídlo konzumuji většinou za chůze z důvodu úspory času. V jídle nejsem vybíravý, jím co je, nepohrdnu ani suchým, tvrdým rohlíkem. 

 

 

Jak trénuju na míle?

Lidé se mě na to často ptají během přednášek nebo setkáních s lidmi, které se snažím inspirovat k pohybu po nějakém úrazu, pomáhám jim najít cestu ke sportu. Můj tréninkový recept je jednoduchý. Snažím se prožívat „míle“ v každodenním životě. Co nejčastěji podnikám vytrvalostní aktivity, podobně, jako kdybych závodil. Třeba do Brna chodím pěšky nebo jedu na koloběžce, je to 14 km. Nevybírám si počasí, trénuji za každých podmínek. Čím horší počasí, tím líp. Otestuji si tak optimální vrstvení oblečení za různých teplot.

1000 mil, to bylo něco pro mě. Zážitků nepočítaně, úžasná setkání s lidmi. Jednou jsem dokonce usnul s řídítkama v ruce, nejednou za chůze, zvládl jsem náročné brody, bylo toho hodně!

Vyprávěl: Richard Štěpánek

7x na startu i v cíli 1000 miles adventures

Více na richardstepanek.cz

Foto: Michal Zborovjan